Když Eduard Nesiba nastupoval do zlínského Monet+, sídlila firma v obyčejném rodinném domku, bylo jich asi patnáct a vládla tam rodinná atmosféra. Dnes je z Monet+ Firma roku 2025 se stamilionovými obraty a Eda platí za jednoho z nejzkušenějších expertů, který létá jako technologický konzultant do celého světa. Jak se programovalo v dobách bez internetu, proč revizora v MHD vlastně nezajímá, jestli máte na účtu peníze, a jak se krotí sliby ambiciózních obchodníků?
Edo, ty jsi v Monet+ od naprostých začátků. Prý jsi ale programoval už od patnácti let, což bylo dlouho předtím, než se vůbec do Česka dostal internet. Jak se tehdy člověk učil psát kód?
Přesně tak, začal jsem programovat tak deset let předtím, než vůbec nějaký internet byl. Dneska si prostě pustíš návod na YouTube nebo se zeptáš umělé inteligence, ale tehdy to bylo mnohem náročnější. Informace prostě nebyly jednoduše dostupné. Učil jsem se jako samouk z časopisových článků (knížky nebyly skoro žádné) a hlavně metodou pokus–omyl. Bylo to neuvěřitelně časově náročné, ale mě to prostě bavilo, tak jsem u toho zůstal a pak šel na VUT.
Jak to vypadalo, když jsi pak přišel do Monet+? Byla to ta klasická garážová firma?
Garáž ne, ale seděli jsme tehdy kousek odsud v jednom rodinném domku. Bylo nás tam asi patnáct. Žádný velký komfort, pamatuju si, že tam byl nějaký hrozný dávkovač na instantní polévky. Firma byla tehdy vyloženě jen vývojářská a měli jsme třeba jen pár velkých zákazníků (de facto jednoho), o které jsme se starali.
Na čem Monet+ tehdy vlastně vyrostl?
Vyrostli jsme na tom, že zakladatelé měli jedinečné know-how v oblasti čipových karet. Ve druhé polovině devadesátých let ještě vůbec nebyly dostupné online datové komunikace, neexistoval rychlý a dostupný internet. Takže čipová karta tehdy fungovala vlastně jako bezpečná offlinová peněženka. Prvním obrovským milníkem, který firmu nakopl, byl platební systém Kredit a věrnostní systém Bonus pro společnost Slovnaft, která vlastnila největší síť čerpacích stanic na Slovensku. Oba dva systémy byly postaveny na čipových kartách, silné kryptografii a unikátní byly v tom že fungovaly offline. Vytvořili jsme pro ně řešení, které pak mimochodem úspěšně fungovalo neuvěřitelných patnáct nebo sedmnáct let. To byl naprostý unikát.
Ty v Monet+ funguješ jako takový „styčný důstojník“ mezi technickým vývojem a obchodem. Co to v praxi znamená?
Jsem vlastně takový překladatel těch dvou světů. Spolu s obchodníky se snažím tvarovat produkt a to, co zákazník chce. Pomáhám jim vytvořit smysluplnou nabídku a pak to zase musím přetlumočit zpátky do vývoje, aby kluci věděli, co mají vlastně programovat.
Obchodníci občas rádi slibují hory doly, aby získali zakázku. Musíš je často krotit?
Na jednu stranu samozřejmě hraju s obchodníkem, u zákazníka musíš pochopit jeho potřeby a společně najít řešení. Ale na druhou stranu je občas potřeba se v těch slibech krotit. Není to o tom, že bychom slíbili nějaké technologické sci-fi, co nejde vyvinout. Spíš se snažíme prodávat hotový produkt a máme samozřejmě časové a kapacitní limity. Prostě nebudeme zákazníkovi slibovat rohlíky, když zrovna nemáme postavenou pekárnu.
Monet+ byl první v Česku, kdo zavedl pípnutí platební kartou v MHD, dnes už to známe z mnoha měst. Jak to vlastně funguje? Když pípnu, revizor přece nemůže hned vědět, jestli mi platba z banky reálně odešla…
To je častý omyl. Revizora totiž vůbec nezajímají tvoje peníze. Ten transportní systém v autobusech nebo tramvajích funguje offline. Když pípneš kartou, strojek jen bleskově zkontroluje, jestli tvá karta není na nějaké černé listině takzvaném stoplistu. Revizor pak na své čtečce vidí jen to, že ses v tom daném voze úspěšně „přihlásila“ neboli pípla. Skutečné stržení peněz a zúčtování s bankou probíhá asynchronně až později na serveru.
Díky tvým zkušenostem jsi byl vyslán i jako konzultant na velké projekty do zahraničí. Strávil jsi téměř pět měsíců v jihokorejském Soulu a pak měsíc a půl v Athénách. Jaké to bylo?
Byl to obrovský projekt pro tamní dopravní systémy a já jsem tam jel čistě jako konzultant a já jsem jim tam vlastně zjednodušeně řečeno prodával naše know-how. Vývoj si už dělali sami. Ale stali se našimi partnery a nyní se s nimi účastníme tendrů v zahraničí.
Liší se nějak asijská IT kultura od té naší?
Vůbec ne. Ajťáci fungují všude na světě úplně stejně. Ta pracovní kultura kolem kódování je naprosto univerzální.
Když se ohlédneš zpět za těmi lety, chybí ti ten starý Monet+ z devadesátek?
Základy té staré party stály na tom, že jsme byli mladí a vydrželi jsme všechno. Když se blížil termín odevzdání velkého projektu, nebyl problém pracovat dva dny v kuse. A firemní akce byly taky legendární – prostě se jelo na chatu, vytáhly se kytary, pařilo se, a vždycky to někdo s oslavami trochu přehnal (smích). Dnes už jsme velká firma s mezinárodním přesahem, máme přes 300 lidí a tenhle čistý punk už logicky aplikovat nejde. Ale ta práce mě i po těch letech baví z úplně stejného důvodu – pořád se to technologicky vyvíjí a pořád je to obrovská výzva, nad kterou musí člověk přemýšlet.
