Příběh firmy Monet+ není jen o jedničkách a nulách. Je také o autenticitě a pevných vztazích. Miluše Dvořáková byla jednou z prvních sedmi zaměstnanců a zažila éru, kdy se firemní identita nerodila v marketingových agenturách, ale při společných túrách a u ohně s vůní špekáčků. V rozhovoru Miluše vzpomíná na začátky v devadesátých letech, na cestu firmy k pozici technologického lídra a vysvětluje, proč je pro ni starý, ohmataný zpěvník opravdovou vzácností.
Pojďme úplně na začátek. Většina lidí si představí, že práce v IT firmě v devadesátých letech musela být docela divočina. Jak vlastně Monet+ vznikl a jak ses do něj dostala ty?
Všechno to začalo na apríla v roce 1996, kdy se část firmy oddělila od naší tehdejší mateřské společnosti Derby. Monet+ se chtěl úzce specializovat na nastupující technologii čipových karet. A jak je dnes vidět, byli majitelé opravdoví vizionáři. V Derby jsem pracovala jako asistentka. Když ale přišla nabídka práce do Monet+, nezaváhala jsem. Kolektiv tady byl skvělý a pro mě byla radost chodit do práce. Firma byla v úplných začátcích, bylo nás jen sedm. Postupem času se náš počet ustálil asi na pětadvaceti lidech.
Jak tehdy vypadala práce bez online připojení?
Byla to doba, kdy fax byl nejrychlejším způsobem doručení psaného textu k zákazníkovi (ovšem bez záruky čitelnosti) a kdy byl vytáčený internet k dispozici na jednom počítači ve firmě. K zákazníkům do Bratislavy nebo do Prahy se dojíždělo Felicií bez klimatizace ve čtyřech lidech tam a zpět – o pohodlí 1. třídy vlaku nebo nocování v hotelích si tenkrát mohli kolegové jenom nechat zdát. Používali jsme pevné linky – zavolat někomu na mobil bylo drahé, takže se mluvilo stručně a věcně. Naší “Wiki” byl Příruční slovník naučný a Slovník cizích slov, místo AI jsme se spoléhali jen na selský rozum. Ty časy už jsou ale dávno pryč.
A jaké bylo fungování v ryze mužském “ajťáckém” kolektivu?
Naprosto úžasné. Byli jsme skvělá parta, vládla rodinná atmosféra a co se řeklo, to platilo. Dokázali jsme se vzájemně podržet a vyjít si vstříc, spoléhali jsme jeden na druhého. Měla jsem zkrátka na lidi fakt velké štěstí.
Když se tě dnes někdo cizí zeptá, co Monet+ vlastně dělá, jak mu to vysvětluješ? Přece jen, IT a kryptografie zní pro běžného člověka docela abstraktně.
Moje odpověď zní: „ Určitě nás znáš, máš nás totiž v kapse.“ Lidé na mě obvykle překvapeně hledí s tím, že to přece není možné a že o naší firmě nikdy neslyšeli. Já na to s oblibou říkám: „Vytáhni peněženku. Máš v ní občanku, platební kartu? I za nimi stojí Monet.“ A pokračuji přes bezpečné přihlašování do elektronického bankovnictví, zmínku o placení v městské hromadné dopravě až k terminálům v supermarketech. Všichni s našimi technologiemi přicházejí denně do kontaktu, jen o tom většinou nemají tušení.
K Monet+ neodmyslitelně patří i společné akce. Jak to všechno vlastně začalo?
To by bylo na dlouhé vyprávění. Tak ve zkratce – začátky byly tak trochu” punkové”, žádný velký komfort jsme nepotřebovali. První akce se odehrávaly na zahradě bývalého sídla firmy na Zámecké ulici. Stačil nám táborák, špekáčky, kytary, sezení na paletách, které tam zůstaly po rekonstrukci budovy. Zpívali jsme (nebo se o to aspoň pokoušeli 😀) a byli jsme spokojení, protože jsme spolu rádi trávili čas. Naším pokladem z té doby je starý firemní zpěvník, který tenkrát vytvořil kolega Aleš. Mám ho dodnes schovaný – je už ohmataný, má olistované, škaredé růžky, ale pro nás má hodnotu – jsou to vzpomínky. Zpívalo se z něj opravdu všude.
Většina firem dnes složitě vymýšlí různé teambuildingy, ale z tvého vyprávění to působí, jako by společné akce vznikly tak nějak přirozeně.
První výjezdní akce vznikaly spontánně a byly ještě soukromé. Domluvili jsme se a vyrazili o víkendu třeba na kola. Postupně se z toho stala tradice, která časem přerostla v oficiální akce, vždy spojené s cyklistikou nebo túrou, prezentacemi výsledků firmy, informacemi o projektech a oslavou úspěchů. První byla tuším Bačkárka v Javorníkách někdy v roce 2000, kdy firma přecházela z s.r.o. na akciovou společnost. Následovala Javorka, Masarykova chata a dokonce Paříž nebo Zell Am See. V Kudlovické dolině přišly první firemní cyklodresy (přiznávám, už se do něj nevejdu, ale z nostalgie ho mám schovaný dodnes) a přihlášení k firemní identitě. Tehdy se také zrodil název Monettour, který používáme dodnes.
Jak vznikl formát Monet+partner?
Vůbec první akce pro zaměstnance a zároveň i pro jejich partnery bylo tehdy divadelní představení Rychlé šípy Slováckého divadla z Uherského Hradiště. Byla to vlastně taková premiéra formátu, ze kterého se vyklubala tradice, kdy se každoročně setkáváme společně i se svými partnery a partnerkami.
Vloni Monet+ získal nejvyšší ocenění Firma roku 2025. Co to pro tebe, jako někoho, kdo to všechno zažil od úplného začátku, znamená?
Když jsme získali ocenění Firma roku 2025, cítila jsem obrovskou hrdost. Sledovala jsem vyhlášení v televizi a moment, kdy Honza Vavrys, ředitel společnosti, přebíral cenu, mě opravdu dojal. Nepronesl jen klasické otřepané fráze o dobrém kolektivu, ale podíval se do kamery a řekl „milé kolegyně a milí kolegové, děkuju vám, je to čest s váma pracovat…“. To, že na nás v tom okamžiku myslel, fakt hodně znamenalo, a jsem si jistá, že nejen pro mě.
Pro mě těch 30 let v Monetu představuje nejen partu skvělých lidí, ale i nespočet výzev, před které nás turbulentní devadesátková doba (a vlastně i vedení firmy), stavěla. Byla to neuvěřitelná příležitost k osobnímu růstu. Dnes je Monet+ firmou roku. A já jsem opravdu moc ráda, že můžu být součástí téhle MonetGRANDtour.
