Zdeněk Skalák nastoupil do Monet+ v roce 1999. Tehdy měla firma osmnáct zaměstnanců, včetně uklízečky. Dnes jich má přes tři sta a pyšní se titulem Firma roku 2025. Zdeněk jako vývojář stál u těch největších technologických milníků – od revolučního bankovního systému ASORS, přes biometrické pasy, až po platby kartou v MHD. Jak vzpomíná na pašování terminálů přes hranice a extrémní směny při nasazování nového systému?
Zdeňku, do Monet+ jsi nastoupil v roce 1999. Jak tehdy tahle dnes stamilionová firma vypadala a do čeho tě jako nováčka vlastně „hodili“?
Byli jsme tehdy úplně malá firma, i s paní uklízečkou, která nám tehdy ještě vydávala obědy, nás bylo dohromady osmnáct. Hned po nástupu mě poslali na dva týdny na Slovensko, kde jsme dělali velký projekt pro síť čerpacích stanic Slovnaft. Můj úkol byl drsný – přes den jsem nahrával software do terminálů a v noci jsem oživoval takzvané pinpady, tedy klávesnice pro zákazníky. Logisticky to byla naprostá divočina. Lidi z Monetu terminály lavinovitě posouvali a vyměňovali po celém Slovensku. Kolega je přes hranice dokonce převážel načerno s vtipnou legendou, že to nejsou terminály, ale speciální kalkulačky s papírovým kotoučkem.
Ty jsi potom stál u zrodu bankovního systému ASORS, který dnes zpracovává miliony transakcí denně. V čem tehdy spočívala ta největší revoluce?
Nejinovativnější bylo to, že jsme celý ten autorizační systém postavili na operačním systému Linux. Do té doby totiž všechny tyhle masivní bankovní systémy běžely výhradně na obřích drahých mainframech nebo na Windows NT. My jsme se ale rozhodli vsadit na Linux. Věřili jsme mu, přestože je to open-source systém, tedy zdarma, skvěle se nám s ním pracovalo a velmi dobře jsme ho znali. Samozřejmě to mělo své porodní bolesti, ale fungovalo to skvěle.
Zlomovým projektem pro celou firmu byly elektronické biometrické pasy pro Státní tiskárnu cenin kolem roku 2006. Kvůli tomu jsi letěl společně s Petrem Hanákem na školení k dodavatelům z DataCardu do USA, abyste se naučili pracovat s jejich obřími stroji na personalizaci bezkontaktních čipových karet. Prý jste tam tehdy jako Češi docela perlili…
To bylo docela vtipné. Američtí instruktoři z DataCardu, kteří nás to měli učit, byli úplně v pohodě a přesně věděli, co dělají. Vtip byl ale v tom, že na tom školení s námi byli i čtyři indičtí zaměstnanci přímo z pobočky DataCardu. Rychle se ukázalo, že zatímco my dva Češi jsme ty technologie a komunikační protokoly měli v podstatě v malíčku, ti Indové byli z celého systému trochu mimo a někdy nedokázali pochopit jazykové nuance mezi APDU case 3 (pro kontaktni karty) a APDU case free (pro bezkontaktní karty). Takže jsme se nakonec my dva Češi s americkými instruktory domluvili lépe než jejich indičtí kolegové.
K pasům se váže tvoje legendární historka s věšákem. O co šlo?
Dělali jsme software, který vezme data z úřadu a přeformátuje je tak, aby je stroj dokázal vytisknout do pasu a zapsat do čipu. Data nám tehdy dodávala firma Komix. Při jednom testování se schválně do stroje místo fotografie člověka poslala fotka obyčejného věšáku. Z linky skutečně vyjel naprosto platně vypadající pas s věšákem. To nejlepší ale bylo, že prošel i přísnou výstupní kontrolou jako zcela v pořádku! Ta kontrola totiž nebyla jen strojová pro porovnání dat obdržených a následně vyčtených z čipů, ale seděl u ní i člověk, který ty obrázky porovnával. A ten samozřejmě musel kliknout na „OK“, protože ověřoval jen to, zda data vytištěná na papíře přesně sedí s tím, co přišlo a co my jsme zapsali do čipu. Z pohledu celého procesu to byl vlastně naprosto správně a bezchybně vyrobený doklad, i když systémově by to projít nemělo.
Prý to ale tehdy nebyla jen legrace. Dělali jste prý i extrémní noční směny, je to tak?
Dělali, takových extrémů bylo víc. Kolem let 2005 a 2006 jsme dělali na dvou obřích věcech najednou. Byly tam na to dvě party – jedna dělala ve Státní tiskárně cenin (STC) na pasech přes den, protože v noci tiskárna nefungovala, a druhá dělala v noci na bankovním systému ASORS. Blbé bylo, že já jsem byl v obou. Úplně nejdrsnější to ale bylo už dávno předtím, v roce 2001, při první implementaci PKI pro Komerční banku (projekt Můj klíč). Bydleli jsme tehdy měsíc v kuse v Praze na hotelu, vstávali v sedm ráno a vraceli se ve tři nebo ve čtyři v noci. Po pár týdnech už to bylo šílené. Jednou k ránu jsme museli ke kolegům přelézt přes balkon, protože vůbec neotvírali. Zjistili jsme, že jeden vývojář spí vestoje přímo pod tekoucí sprchou, a druhý usnul vsedě na posteli, zrovna když si zavazoval botu. Byli jsme z toho vyčerpání tehdy úplně mimo.
Když se posuneme v čase, ty jsi expert i na platební terminály a rozjížděl jsi chytré platby kartou v MHD. V tom jsme byli v Česku hodně napřed, že?
Byli jsme de facto první hned po Londýně, kde jsme si vzali vzor, jak by to asi mělo fungovat. Ty takzvané transportní platby totiž fungují asynchronně a offline. V autobuse jen pípneš, nezadáváš PIN a terminál jen bleskově ověří, jestli je karta pravá a není na stoplistu. Skutečné zúčtování a stržení peněz pak probíhá až dávkově později na serveru. Bylo to pro všechny tak nové, že jsme museli tehdejším procesingovým centrům složitě vysvětlovat, jak tenhle offlinový systém vlastně funguje, aby ty transakce vůbec dokázaly poslat dál do světa k zaúčtování.
Monet+ obrovsky vyrostl, dodáváme řešení pro ty největší banky a korporace. Změnil se nějak s velikostí firmy tvůj přístup k zákazníkům?
Z velikosti si nic nedělám, já jsem prostě technik. Baví mě vrtat se ve věcech, zjišťovat, jak fungují, a vymýšlet, jak to udělat, aby fungovaly ještě lépe. Když je na jednání se zákazníkem nějaký nesmysl, nemám problém to říct narovinu. A co se týče nějakého dress codu do těch velkých korporátů – já do banky i k velkým telekomunikačním operátorům klidně přijedu bez obleku. Vždycky říkám: já vám jdu prodávat svoje vědomosti, a ne svůj vzhled. A to je to, na čem v IT opravdu záleží.
